Zase je nové a tolik stejné ráno. Po domu chodím téměř souměrně - pořád dokola. Po únavném maratonu se posadím a trochu zapomínám se hýbat. Je krásné ráno a to slunce za stromy má děsně divnou barvu. Vyfotil bych si to ,umět se hejbat. Apatický odcházím do školy. Když mě třídního baviče spatří nejdřív se začnou smát. Pak začnou dělat "óóó" a něco si špitají. Nakonec zvážní a definitivně odvracejí pohledy. Po konci školy si na náměstí sedám na lavičku. Padá na ní listí ze stromu. Nebo se mi to aspoň zdálo. Až na trávu je všechno šedé. Ano až na trávu. Dívám se na ní upřeně - téměř nehybně. Je tak krásná. Okolo zřejmě chodili lidé, ale já je nevnímal. Jeden ovšem vešel na trávník. Postavil jsem a dostal hrozný strach. Začali se mi třást ruce i nohy. Ten nevinný si začal otírat své boty o trávu. Měl je zablácené až nahoru. Rozběhl jsem se a začal jsem do něj mlátit. Nevím proč jsem to dělal jen vím že s přemýšlením to nemělo nic společného. "Co děláš?!?". Zařval jen tohle a pak utíkal pryč. Klečel jsem na špinavé trávě a zkroušeně jsem se na ní díval. Ostatní lidé se dívali na mě. Někteří nadávali jiní se jen divili. Postupně odcházeli. Začal jsem trávu čistit. Postupně a jemně jsem rukama vymetal všechno bahno až byla tráva zase krásná. Jako dřív. Seděl jsem a civěl na ní až do večera. Nesnažil jsem se to pochopit.
Zobrazit další články tohoto autora
