Druhý den jsme jeli s kapelou hrát do nějaké zapadlé vesnice. Po 45 minutách byla pauza. Přišla právě včas už se mi podlamovali kolena. Sednul jsem se na lavišku a zakoukal se na protější skálu. Už mi bylo jedno že se hýbe, protože jsem usínal. Probudil mě produ vody který na mě chrstli ostatní. Dávali mi při tom i facky. Nevěděl jsem co se děje. Nechápal jsem to. vždyť jsem jen spal. Vystoupení jsem nedohrál. Kdosi mě odvezl domů. Nikdo tam nebyl. Připadá mi že tam nikdy nikdy není. Mám to tak rád. Po asi hodinovém rozhovoru jsem sice uznal že zvyknout si není to pravé slovo, ale přizpůsobil jsem se. Prošel jsem barák a sebral jsem všechny deky co jsem našel. Zabednil jsem všechna okna a dvře v pokoji. Z postele jsem vyndal madraci a dal jí do rohu pokoje. Vedle jsem ještě dal skříňku. Nevěděl jsem proč to dělám. Ale tma byla lepší a mezi skříněmi jsem se cítil nějak v bezpečí. Usínal jsem jako vždy s hudbou v uších. Věděl jsem že dnes se mi nic zdát nebude. A věděl jsem že na to za skříní, nemusím myslet. Aspoň na chvíli.
Zobrazit další články tohoto autora
